1. Háj ve Slezsku

Vladislav Vančura

Vladislav Vančura se narodil 26. 6. 1891 v Háji ve Slezsku. Jeho otec se živil jako hospodářský správce. Rodina dodržovala tradice starého protestantského rodu. Své dětství prožil v Davli u Prahy a v Praze. Vzdělával se na gymnáziu v Praze a Benešově. Dva roky navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Po několikaleté přestávce odmaturoval na gymnáziu v Praze v Křemencově ulici. Chtěl se stát malířem, ale nakonec vystudoval medicínu na Karlově univerzitě.

V letech 1919-1920 žil na východním Slovensku v Turzovských Kůpelích u Gelnice a V Havlíčkově Brodě, kde působil jako medik na praxi. Poté se stal praktickým lékařem na Zbraslavi, ale po několika letech medicínu opustil a věnoval se literatuře. Působil také ve třicátých letech ve filmu a podnikal cesty do zahraničí, např. do Paříže. 1. června 1942 byl Vladislav Vančura zastřelen. O pět let později byl po smrti jmenován národním umělcem.

Devětsil bylo uskupení českých avantgardních umělců, které bylo založeno roku 1920 v Praze a o tři roky později v Brně. Jeho hlavními představiteli byli Vladislav Vančura a Karel Teige. Tito dva a další studenti sdružující se kolem nich začali propagovat novou tendenci v umění. Do Devětsilu patřili různí literáti, jako byl Jaroslav Seifert, František Halas, Vítezslav Nezval, Karel Konrád, Vladislav Vančura, Jiří Weil a další. Ale nejenom literáti se hlásili k tomuto programu, působili zde i vzdělaní teoretici, kritici, hudebníci, divadelníci a výtvarníci. Vladislav Vančura byl představitelem umělecké avantgardy a stál u zrodu sdružení Devětsil, jenž byl založen roku 1920. Vančura byl jeho členem a stal se zároveň jeho prvním předsedou. Nesmíme zapomenout, že byl také předsedou České filmové společnosti, okolo níž se seskupovali filmoví tvůrci a teoretici. Během okupace byl vedoucím sekce spisovatelů Výboru inteligence, který byl ilegální. To vše podnikal až do roku 1942, kdy byl bohužel popraven.

Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.

Jaroslav Seifert

Literární dílo

Vančurovo prozaické dílo bylo ovlivněno první světovou válkou, expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Vančurův jazyk byl celkově bohatý.

Typické znaky

Archaická slova a knižní výrazy spojoval s lidovou mluvou. Větná stavba je zastaralá, užívá složitá souvětí, zdůrazňoval jimi důležitost daného okamžiku. Tento jazyk dává dílům monumentální ráz. Děj je potlačován, důležité místo má vypravěč, který vyjadřuje svůj názor k ději, přerušuje vyprávění a oslovuje čtenáře, hodnotí chování postav. Části příběhů připomínají filmové scénáře. Opěvuje život, zdůrazňuje prožitky, detailně vyjadřuje náladu, barevnost příběhu, city.

Díla:

• Amazonský proud (1923)
• Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924)
• Pekař Jan Marhoul (1924)
• Pole orná a válečná (1925)
• Rozmarné léto (1926)
• Poslední soud (1929)
• Hrdelní pře anebo Přísloví (1930)
• Kubula a Kuba Kubikula (1931)
• Luk královny Dorotky (1931)
• Marketa Lazarová (1931)
• Útěk do Budína (1932)
• Konec starých časů (1934)
• Tři řeky (1936)

Po několika povídkách, které byly reakcí na vzrůstající nebezpečí fašismu, se Vančura věnoval rozsáhlé trilogii Koně a vůz, jež měla zachytit vývoj české společnosti od poloviny 19. století až do přítomnosti. Napsal ale jen první díl: Rodina Horvatova (1938)

Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940, torzo 3. Dílu až 1948)

Vladislav Vančura je autorem také několika dramat: Učitel a žák (1927), Nemocná dívka (1928), Alchymista (1932), Josefína (prem. 1947).

Filmy s osobní spoluúčastí Vladislava Vančury:

• Před maturitou (námět spolu s Juliem Schmittem, režie se Svatoplukem Innemannem, 1932)
• Na sluneční straně (námět a režie, 1933)
• Bursa práce (námět, scénář a režie, 1933)
• Marijka nevěrnice (režie, 1934)
• Naši furianti (scénář s Václavem Kubáskem, režie, 1937)
• Láska a lidé (scénář a režie, obé s Václavem Kubáskem, 1937)

Antonín Vašek

Antonín Vašek (11. listopadu 1829 Háj ve Slezsku – 13. prosince 1880 Brno) byl český, ve Slezsku působící středoškolský profesor, novinář, filolog a národní buditel místních Čechů.

Stal se jedním z prvních propagátorů české národní identity na území rakouského Slezska, organizátorem národního společenského života a vydavatelem prvního zdejšího českojazyčného periodika, Opavského besedníku. Po vynuceném odchodu na Moravu vešel ve známost zahájením otevřeného boje za prokázání podvrženosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského na základě exaktních vědeckých znalostí. Byl rovněž otcem a významnou inspirací básníka Petra Bezruče.

Dětství a mládí

Narodil se 11. listopadu 1829 jako syn Jakuba Vaška, hostinského a rolníka v Háji ve Slezsku, a Terezie rozené Hrnčířové z mlynářské rodiny v Třebovicích. Vychodil obecnou školu v Chabičově a tehdy čistě německojazyčné gymnázium v Opavě. Poté studoval filozofii a slavistiku na univerzitách v Olomouci, Praze a Vídni, kde absolvoval i přednášky France Miklošiče a začal získávat pozdější hlubokou znalost staročeštiny.

V roce 1857 byl úspěšně přijat za středoškolského učitele – působil po jednom roce na gymnáziích v Opavě, Jihlavě a Košicích v tehdejších Uhrách, než se v roce 1860 vrátil zpět do Opavy.

Opavské období

S koncem bachovského absolutismu, obnovou parlamentní monarchie a návratem vlivu veřejnosti na rakouský politický život se Vašek, podporovaný úzkým kroužkem dalších českých vlastenců na Opavsku, začal s velkým osobním nasazením věnovat propagaci české národní identity, podpoře politiky soudobé Národní strany a obhajobě funkcí češtiny v převážně německojazyčné slezské úřední a školské praxi.

Na opavském gymnáziu otevřel a vedl nepovinný předmět čeština, v zemi vůbec první možnost seznámit se s literaturou a dějinami tohoto jazyka, navštěvovaný řadou pozdějších významných českých osobností regionu. Ve slovanských obcích rakouského Opavska i pruského Hlučínska pořádal národní „besedy“ – zábavní akce, spojené s osvětovými přednáškami a distribucí tiskovin. Účastnil se spolkového života a aktivně podporoval zakládání venkovských čtenářských sdružení. A už v roce 1861 sám, jen s finanční podporou Kazimíra Tomáška a zpočátku i s redakční pomocí Jana Lepaře, založil Opavský besedník, po krátce existující Holubici Cypriána Lelka druhé české periodikum ve Slezsku a první v jeho rakouské části.

Pracovní vypětí, které od něj práce na vydávání Opavského besedníku jako od prakticky jediného pisatele vyžadovala, jej nakonec spolu s vysokými finančními náklady donutilo, aby koncem roku 1865 vydávání listu ukončil. Tím více se však věnoval společenskému organizování – ještě v roce 1865 založil český čtenářský spolek v samotné Opavě, účastnil se propagace českých kandidátů ve volbách do zemského sněmu, vrcholem politické činnosti se pak 12. září 1869 stal masově navštívený „tábor lidu“, na Ostré hůrce u Chabičova, politická demonstrace na podporu federalizačního státoprávního programu.

Začal se zabývat také filologií, v roce 1872 sepsal pro každoroční Programm des k. k. Gymnasiums in Troppau článek Výklad slovanských místních jmen v Opavsku (i pruském), zabývající se etymologií toponym Opavského Slezska a vydaný posléze i jako samostatná brožura. Vydávání nového českého periodika, Opavského týdenníku redaktora Jana Zacpala, se naopak zúčastnil už jen jako spoluzakladatel a přispěvatel.

Vaškovy veřejné aktivity se nicméně setkávaly s rostoucím nesouhlasem vlivné německy orientované části veřejnosti, obávající se konkurence pro svou národní identitu, i zemských úřadů, spatřujících ve slovanských sentimentech možné ohrožení existence země či státu. Po účasti na politické agitaci před říšskými volbami v létě 1873 už tedy slezská zemská vláda shledala Vaška příliš nepohodlným a 15. září 1873 byl z její iniciativy výnosem ministerstva, řízeného německou liberální stranou, přeložen do jihomoravského Brna, daleko od rodného prostředí.

Brněnské období

Vaškovým novým působištěm se tak stalo brněnské Slovanské gymnázium.

V Brně se Vašek rychle začal účastnit českého společenského života a vstoupil do národních organizací; vedení gymnázia nicméně hledělo profesora s pověstí politického potížisty zaměstnávat natolik, aby nemohl být výrazněji veřejně činný, takže se jeho aktivity zúžily jen na práci pedagogickou a vědeckou.

Pokračoval ve filologickém studiu toponym, které ho po článku O povahopisných jménech osad staročeských (1876) přivedlo k hlubšímu rozboru českých kompozit, rozvíjenému v trojdílné časopisecké stati O složených slovech v češtině (1877 – 1879).

Pochybnosti o textu Rukopisů královédvorského a zelenohorského, v dané době považovaných za nedotknutelné historické poklady národní literatury, jej nakonec přiměly provést i podrobnou analýzu jazyka těchto údajných památek, během které dospěl k rozhodnému odmítnutí jejich autenticity a ke konstatování, že se jedná o dílo jediného autora s moderními, pro středověkou češtinu vyloučenými jazykovými prvky. Pojednání Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky, do nějž na jaře 1879 výsledky své práce vtělil, bylo ovšem odmítnuto všemi nakladatelstvími a odbornými časopisy, které Vašek oslovil, takže publikaci o 80 stranách byl autor nucen koncem téhož roku vydat vlastním nákladem. Reakcí české žurnalistiky, akademických kruhů i osobních přátel v Brně bylo v průběhu roku 1880 naprosté odmítnutí díla a ostrakizace Vaškovy osoby. Vašek sepsal několik obranných článků, z nichž jen menší část se mu ovšem podařilo vydat, a své vývody se rozhodl doložit i vypracováním komplexního slovníku staročeštiny.

Duševní vypětí, plynoucí ze společenského tlaku a intenzivní práce v zaměstnání i doma, spolu se ztrátou tělesného pohybu u něj ovšem probudily latentní hemoptyckou chorobu dýchací soustavy a po celoročním zhoršování, dlouho před plánovaným dokončením slovníku, Vašek 12. prosince 1880 v domácí pracovně zemřel při náhlém krvácivém záchvatu.

Rodina

V létě 1865 se během cesty přes Čechy tehdy 34letý Vašek seznámil s 25letou Marií Brožkovou, sirotou z rodiny národně uvědomělého úředníka z Týnce nad Labem. Po pětiměsíční korespondenci ji požádal o ruku a ona, přes počáteční odpor svých poručníků, souhlasila.

Svatba, zpožděná vypuknutím prusko-rakouské války, proběhla v Kostelci nad Labem 18. září 1866. Z manželství se pak narodilo 6 dětí:

Antonín Vašek byl pohřben na hřbitově na dnešní Kounicově ulici v Brně, po smrti jeho vdovy v roce 1894 byly ale ostatky přeneseny do nového společného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.

• Vladimír (1867-1958), pozdější básník Petr Bezruč
• Helena (1869-1931), učitelka ve Strážnici a Židlochovicích
• Ladislav (1871-1949), ředitel školy a muzea v Ivančicích
• Olga (1873-1944), ředitelka školy v Brně
• Otakar (1875-1940), ředitel pošty v Brně
• Antonín (1879-1934), notář v Klimkovicích

Odkaz

Vaškovo pedagogické působení na opavském gymnáziu zásadně přispělo ke zformování následující generace domácí národně uvědomělé inteligence, zasazující se ve Slezsku o šíření a emancipaci češství a češtiny. Jako neméně významná součást tohoto emancipačního procesu je pak hodnocen Opavský besedník a jeho vliv na nejširší veřejnost.

Na výsledky Vaškovy filologické práce později během 80. let 19. století při kritice Rukopisů navázal Jan Gebauer a kruh kolem Tomáše Garrigue Masaryka.

A svým příkladem v národně-buditelské práci i v obhajobě osobního přesvědčení Vašek významně ovlivnil i myšlení a tvorbu svého syna, básníka Petra Bezruče. Ten otce mimo jiné ocenil v samostatné básni svých Slezských písní.

Díla

• Výklad slovanských místních jmen v Opavsku – 1872
• O povahopisných jménech osad staročeských. Časopis Matice moravské VIII – 1876
• O složených slovech v češtině I-III. Časopis Matice moravské IX-XI – 1877 – 1879
• Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky – 1879

Zdroje informací

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Vladislav Vančura [online]. c2020 [citováno 29. 02. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladislav_Van%C4%8Dura&oldid=18193213>

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Antonín Vašek [online]. c2019 [citováno 29. 02. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anton%C3%ADn_Va%C5%A1ek&oldid=17289111>